Nedávný autorský text Zdeňka Šindlauera, ve kterém poutavě a čtivě prezentoval svou kreslířskou dráhu, mě přivedl k myšlence, že i já bych se mohl podělit se svou vlastní tvorbou, za jejímž vznikem stála právě železnice. Ač snad oplývám jistým kreslířským nadáním, nikdy jsem si netroufal ztvárnit nic jiného, než nehybné siluety krajiny, a tak mě železniční múzy musely vést jinou tratí, a to tratí spisovatele.
Není snad ani s podivem, že právě železnice je tak bohatou studnicí inspirace a nápadů. Vždyť právě ty nezastavitelné mohutné stroje uhánějící krajinou, někam do dálek za obzorem, zahaleným rouškou neznáma a tajemství, přímo v lidské mysli, ukolébané klapotem pražců, vytvářejí nejrůznější možné obrazy. Vždyť právě železnice se stala inspirací řady českých i zahraničních spisovatelů, či autorů hudebních textů. V jinotajích popisuje nezastavitelný, neúprosně ubíhající, tok času, život a smrt.
Většina cest se u mě nesla s tím, že jsem zároveň s ubíhajícími kilometry opouštěl známé a zažité a blížil se k novým zážitkům, na které jsem se střídavě těšil, ale zároveň se jich i bál. Vždy jsem pak poté v myšlenkách docházel k tomu, že právě vlak je tím, co mě nelítostně žene vpřed a samotná trať se prolíná životem. Že stejně tak, jak nevíme, co se zjeví za obloukem zarostlým kdesy v lesích, tak i nevíme, co se udá v příštích minutách, hodinách a dnech.
Podzimní cesty jsou největší studnicí plnou nápadů. Zvláště na samém konci podzimu, kdy pohasnou zlatavé barvy listí, seschnou poslední stébla trávy a krajina ztěžkne a zešedne. Člověk pak jen tiše sedí v rohu kupé a sleduje pomalu usínající krajinu, ze které vítr odnáší poslední zbytky života. Snad právě to pochmurné počasí plné plískanic a cárů mlhy přinutí člověka zasnít se hluboko do svých myšlenek a projít všechny své vzpomínky.
A nakonec samotnou kapitolou jsou cesty večerními vlaky, kdy za okny jen ubíhá černočerná tma, sem tam přerušena světly nádraží poházených po trati. Právě tyto večerní cesty mají své největší kouzlo, kdy snad každá minuta trvá i několik let, všude je podivný klid, který ruší jen oddechování lokomotivy a tlukot kol.
Právě snad železnice v mém životě značí změnu, naději, doufání, ale i zklamání a beznaděj. A tak nakonec vznikly některé z těchto výtvorů. Každou cestu se vynořovala myšlenka po myšlence a vznikal řádek po řádku.
Martin Pitřík
Nekonečná cesta
Na nádraží za šera když svítá
a z ranní mlhy vystupuje trať.
Ranní větřík na cestách tě vítá
a někdy zpátky domů se zas vrať.
Svůj osud jenom svěřils vlakům
na trati dlouhý, klikatý.
Ptáci zamávali křídly mrakům,
stejně jak ty se už nevrátí.
Za okýnkem běží polní cesty
a nástupiště trávou zarostlý,
pole a louky mezi vsí a městy
a příkrý kopce borem porostlý.
Tam někde za obzorem v dáli,
schován tiše v kouřmu modravém,
leží cíl cesty, jenž tě pálí
každý večer v slunci krvavém.
Ticho ruší pouze kola vlaků
a tmu jen matně návěst zelená.
Slunce mizí za obzorem mraků.
Kam jen vedeš, cesto železná?
Doufáš, že tvůj vlak cestu zná
a že strojvůdce se dálek nebojí.
Každou nocí konec blíž se zdá
a nápravy vagonů znějí kolejí.
Podzim
Na zem již padá těžký příkrov mraků,
šedivých cárů, deštěm nasáklých.
Na stromech houfy divně tichejch ptáků,
zobáky ve směru větrů podzimních.
Jen holá torza černočerných stromů,
větvemi tiše chrání pole bahnitá.
Rád by ses vrátil z cest už domů,
když zima s větrem pomalu přilítá.
Dva páry prověšených ocelových drátů,
zpívaj tiše v dáli písně podzimní.
Koleje neznají hranice žádných států,
mizí kdesi v dáli hradby večerní.
Půlnoční rychlík
Půlnoční rychlík jen slepě bloumá tmou,
po šínách rezavých, zalitých temnotou.
Tvůj poslední vlak právě opustil nádraží,
ze světel pustých perónů, nicotu proráží.
Jen matná světla luceren návěstí u tratí,
šeptají tiše, že nikdo se již více nevrátí.
Potemělé ztichlé vagony, jak projedou tmou…
Zmizí a už se nezjeví, kdo ví kam dojedou.
Snad někam do míst tajemných, kde není cesty zpět,
kde tratě nikam dál nevedou, jen opouštějí svět.
Hledání
Já dlouho štěstí hledal,
stovky tratí projezdil.
Ve vagonech tiše doufal
abych na něj natrefil.
Za okénkem kde kdo mění,
ale nemá, co bych chtěl.
Doufaje, že se to změní,
druhým jsem jen zaviděl.
Nevěděje, kde ho hledat
a zda z vlaku vystoupit,
či zůstat jen tak sedět
a někde zas přestoupit.
A poté znáhla do vagonu
jen takhle přistoupilo.
Snad z opuštěných peronů
se v mysli vykreslilo.
Jedu zas stejnou štrekou
a koukám tiše do temnot.
Pod vagonem kola tlučou
a venku mlčí chladná noc.
Martin Pitřík
1 2 | Zpráv na stránku: |
:-) To jiz prece popsal zprvu pan Werich a nasledne zpresnil pan Zd. Sindlauer! :-)
Jak to je u jiných tvořivých múzických umeňauoue?
Půlnoční rychlík, to je tak hezký a smutný zároveň a přitom to je říkání přesně o tom všem....
Střevo pěstovat, nezakrnět, mohu-li si vůbec něco dovolit doporučit :-)
A to musel umět i nejvyšší pan železničář,jinak by se do Zababova nikdy nedostal a pak by neměl největší mašinku na světě.
Urcite ano! Zprosten muzete byt pouze pri zevrubne znalosti: "Vyhybka, Masinka, hradlo, most, prosim Tebe o milost, pust mne k panu Zababovi" (Zdroj - prislusne § Stoupova dogmatickeho slovniku naucneho)
1 2 | Zpráv na stránku: |
Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.
- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.